Formule

Datum: 01.03.2024 Formule Autor: Standa Hylán

Zápisník formulového fanouška. Část první: Bahrajn 2020

Rádi dáváme prostor autorům, kteří mají co říct k tématu. Jindra Kraus k nim určitě patří. Jeho "šálkem kávy" je Formule 1 a Jindra jako autor se tematikou královny motorsportu zabývá již několik let. Proto jsme rádi, že jeho Zápisník formulového fanouška, nebude chybět na našem webu. Dnes zveřejňujeme první část věnovanou závodu v Bahrajnu 2020.

Bahrajn 2020

Nikdy jsem neřídil vůz formule 1, nikdy jsem nepodstupoval působení takových sil při rychlosti nad 300 kilometrů v hodině, nikdy nezažiju takový fofr, a taky asi nikdy nebudu tak těžce havarovat na závodní trati v rychlosti přes 220 kilometrů v hodině. Přesto je prosté nebezpečí jedním z hlavních faktorů, proč někteří takový sport dělají a proč ho fanoušci sledují. Jízda ve vysoké rychlosti je neuvěřitelný adrenalin, a vážně to není jen o tom jezdit dokola, tak jak někteří zlí jazykové tvrdí, hlavně ti, kteří motorsport prakticky nesledují.

Měl jsem skvělou šanci prohánět monopost Formule Renault 2.0. Na letišti, bez bariér, svodidel, jen mezi kužely, fyzicky bez zvláštního tréninku, prostě jsem z osobáku nasedl do závoďáku, formulového monopostu. Když jsem poprvé sešlápl plynový pedál, neměl jsem čas se usmát nad tak brutální silou motoru, i když jsem jakkoli stokrát chtěl. A to protože mě zkrátka rozsekalo, jak silné auto to je a že nebude sranda to monstrum řídit. Po prvním kole jsem si hluboko oddechl a další asi čtyři včetně jednoho smyku (a že se mi v tu chvíli stáhla zadnice) a následného znovunastartování odjel, chvílemi i v nemalé rychlosti. Jak jsem auto dostal alespoň trochu do ruky, až potom jsem si to užíval. Asi minutu po tom, co jsem po deseti minutách jízdy z auta celý zpocený vylezl, mě začalo všechno bolet, vydýchával jsem se jako sportovec po maratonu. Úžasné, a na druhou stranu až neskutečné. Jak silné auto to je! Měl jsem možnost se alespoň malinko přiblížit světu, kde se pětikilometrový okruh jezdí za minutu a půl, kde rychlosti dosahují vysoko nad 300 a kde obrovské přetížení v rychlé zatáčce přizabije netrénovaného jedince.

Ale zpět k formuli 1. Je to mnohonásobek toho, co jsem absolvoval já. Jen těžko představitelné, i když tento druh motorsportu sleduji dobrých 20 let a teď mám za sebou výše popsanou zkušenost. Zajezdíte na simulátoru, překonáte rekord okruhu, v televizi je to super, plácnete s sebou na gauč a od piva všechno komentujete, nadáváte na různé manévry, hejtujete piloty, říkáte, že jsou blbci, když (ač malinko) havarují, nebo k nim máte prostou averzi a nadáváte na ně, přitom na vás koukají jen v novinách. To je všechno „pěkné“, ale po takových haváriích, jako byla teď v Bahrajnu, si konečně plně uvědomujeme, co že je opravdu formule 1. Ti chlapi krotí své vozy v neskutečných rychlostech, kterých mnozí z nás nikdy nedosáhnou a podstupují obrovské riziko, riziko toho, že dnešní závod může být tím posledním.

Kdo nikdy neboural, i v naprosto běžném osobním autě, si nemůže představit, jaký je to pocit, když zlomky vteřiny nevíte, co se děje, s autem, s vámi. Až když přestane rámus, začnete znovu vnímat, tedy pokud zrovna máte to štěstí. Týpek do mě vrazil asi v padesáti a z místa poslal ještě do auta přede mnou. Rámus, rány, a pak ticho, přišlo mi to jako věčnost. Ok, žiju, lezu z auta, ani nemám sílu nijak pekelně nadávat, jen rozhodím rukama, týpek radši ani z auta dlouho neleze. Policie, odtahovka, sanitka, hasiči. Chvíli chaos. Cítím se dobře, táta mě veze domů. A až doma to začalo, šok, bolení hlavy, uvědomění si všeho, ale nejvíc jsem v závěru byl rád za to, že žiju. A jakkoli mám rád řízení a prý jsem i dobrý řidič, z toho traumatu, které jsem se dlouho styděl přiznat, jsem se dobrých pár měsíců dostával. Na tu jízdu ze servisu s opraveným autem nikdy nezapomenu, protože jsem si připadal jako absolutní začátečník, bál jsem se předjet, najednou ztratil odhad, i v zrcátkách, řazení jsem musel nechat na automatiku, srdce mi hrozně bušilo, jen jsem křečovitě držel volant a modlil se, ať to dovezu domů.

V Bahrajnu to Romain Grosjean narval s monopostem Formule 1 v rychlosti přes 220 km/h do svodidel. Ten první živý pohled po startu závodu, no už si na to ani pořádně nepamatuju, jen vím, že první slova byly ve smyslu, ať to rychle uhasí, je to špatné, to je špatné, do očí se mi vháněly slzy a strašně jsem se s hlavou v dlaních začal klepat. Vypadalo to, jako když rozstřelil sudy s výbušninou. Jak to, že tam je oheň? Až chvíli, a že ta chvíla byla hrozně dlouhá, po tom, co zbytek startovního pole po přerušení závodu červenými vlajkami zajel do boxů, televize zabrala pilota Haasu, jak sedí v medical caru, na první pohled nezraněn. To všem spadl takový šutr ze srdce, že to po těch strašlivých ohnivých záběrech na zdemolovaný monopost a svodidla ani snad není možné. Nelze si představit, co prožívala manželka Marion a tři děti. Naposled jsme chvíle, kdy televize nezabírala místo vážné nehody, zažili na okruhu v Suzuce v roce 2014, kdy smrtelně havaroval Jules Bianchi. Vždyť těch plamenů tam bylo hrozně moc, navíc ten obrovský náraz a doslova projetí svodidly. Jen těžko si domýšlet, co by se dělo, kdyby svodidla znemožnila Grosjeanovi utéct z plamenů, nebo kdyby samotný pilot byl v bezvědomí či zraněn natolik, že by samovolně nemohl vůz opustit.

V těch chvílích přestávají být podstatné výsledky, protože život je a bude tím nejcennějším, o co můžeme přijít. Pak už se na ten závod člověku ani nechce koukat, protože je poznamenán strašlivou havárií. „Svatozář“, halo, systém na ochranu hlavy, který byl oficiálně zaveden v sezoně 2018, zcela určitě zachránil Grosjeanovi život. Ze začátku ne úplně vítaná novinka rozdělovala svět motorsportu, teď v Bahrajnu ale zcela jistě splnila svůj účel, ochránila hlavu jezdce, a určitě utlumí názory mnoha lidí. Titanová konstrukce o váze 7 kilo v obrovské rychlosti prorazila svodidla a zůstala prakticky neporušená. Romain po téměř půl minutě v plamenech dokázal opustit vůz za asistence posádky medical caru, která na místě byla za 9 vteřin po nárazu. Byla to doslova hromada trosek, která z monopostu zůstala, přesto byl pilot sám schopen opustit vůz.

Bezpečnost vozu je neuvěřitelná. Popáleniny rukou a nohou po takové nehodě, to je prostě zázrak, nemůžu to pojmenovat jinak. Co ten pilot musel prožívat, když se řítil na svodidla, věděl, že to skončí nehodou, narazil, a ihned se ocitl v plamenech? Naštěstí zůstal jako zázrakem při vědomí, musel v rychlosti vyjmout volant, odepnout si pásy a najít cestu z kokpitu. Ve změti trosek, utržených svodidel, silných plamenů, kouře. Co se dělo s tělem, které v okamžiku zastavilo z dvousetkilometrové rychlosti? Zkrátka nepředstavitelné. Romain Grosjean se podruhé narodil. Bezpečnost ve formuli 1 se neustále zlepšuje, ale vážné nehody dávají další podněty k tomu, co a jak ještě více zdokonalit. Nehoda Bianchiho ze Suzuky dala základ systému výše popsanému, tomu, které zcela jistě onu neděli v Bahrajnu zachránilo život. Bude Romain Grosjean po takové hrůze opět závodit, nebo si sedne, a zamyslí se, jestli to má po takovém hororu dále zapotřebí? Jestli já měl trauma ještě pár měsíců po své nehodě v relativně malé rychlosti v osobním autě, pak na rovinu říkám, že po takové katastrofě, která se udála v Bahrajnu, bych minimálně přemýšlel, zda se závody neseknout. Ale co je asi rozhodující, jsou hlavy každého z nás, ale třeba i další okolnosti, rodina, děti, uvědomění, že se pilot nemusí pořád honit na okruzích, ale může dělat spoustu jiných věcí. Piloti formule 1 a i další závodníci žijí ve světech, kde nehody zažijí nesčetněkrát, zatímco obyčejnému smrtelníkovi může psychicky ublížit jeden mnou popisovaný náraz v nevelké rychlosti. Ale oklepat se z takové šílenosti, jakou si prošel Romain Grosjean, to chce opravdovou sílu, hlavně psychickou. Docela by mě zajímaly pocity pilotů, kteří se za volant vracejí po velkých nehodách, co se jim honí v hlavě, protože se podívali smrti do očí. A za třetí zatáčkou na okruhu Sakhir ta smrt číhala…

Každopádně, a netvrdím to jen s ohledem na ty události z Bahrajnu, bychom se měli vždy zamyslet nad tím, co a jak kdy komentujeme, jak moc chceme na ty piloti jakýmkoliv způsobem a za jakýchkoliv okolností nadávat, nemít je rádi. Jsou dokonce i tací, kteří někomu přejí nehodu. Řídit efjedničku je neskutečná věc, vrchol motorsportu, krásné závody, skoro nadpozemská technologie, přináší úžasné příběhy, ale i příběhy smutné, po spoustě nehod přišla o život spousta závodníků. Nikdy nebude stoprocentně bezpečná, i když míra bezpečnosti je dnes na špičkové úrovni. Nikdo neví, co se kdy stane, může to být nějaká blbá shoda okolností a přijdeme o dalšího pilota, jako se to málem stalo v Bahrajnu. Všichni ti, kteří kdy řídili ty fantastické monoposty, jsou pro mě hrdinové, chlapi, kteří jezdí na limitu svých možností, svádí krásné souboje na trati, ale hlavně, v tak vysokých rychlostech riskují své životy.

V dnešním světě zkaženém množstvím a možnostmi sociálních sítí je hrozně jednoduché komentovat z pohodlí domova různé události, ale každý by se měl zamyslet nad tím, co chce napsat a někdy hůř, poslat do světa, kde jeho trapné komentáře vidí tisíce a miliony lidí. Názory beru, ale názory urážlivého typu nesnáším. Formule 1 je natolik krásný sport, že si trapné komentáře ani trochu nezaslouží.

Jindra Kraus
Foto: F1 TV a archiv autora