Moto
Datum: 23.10.2023 Moto Autor: Tisková zpráva
Vzpomínka na Marca Simoncelliho
Dnes je to 12 let ode dne,kdy na dráze v Sepangu zemřel po brutální nehodě Marco Simoncelli.
Marco nastoupil do MS v roce 2002 ve třídě 125 ccm. Pravda, byl na tu malou osminku trochu veliký. Ale popral se s tím a ve své poslední sezone v této třídě /2005 /, byl celkově 5. Následující 4 sezony strávil ve třídě 250 ccm. Všechny strávil v dresu firmy GILERA a v roce 2008 se stal mistrem světa. O titul posledního šampiona této třídy až do konce bojoval o titul s Hiroshi Aoyamou na Hondě. Titul nakonec získal Hiro / Marco byl třetí a ve třídě MOTO GP se stali s Marcem Simoncellim týmovými kolegy v týmu San Carlo Honda Gresini.
Je pravdou, že Marcova kariéra byla lemována mnoha efektními pády. Jezdil nadoraz a mnoho závodních kolegů s ním mělo problém. V nižších třídách i v té královské. Např. jeho kontakt s Dani Pedrosou,kdy si Dani zlomil kličku, hodně lidí Marcovi zazlívalo. Ale postupem času vyzrál a začaly přicházet úspěchy v MOTO GP kategorii. První podium u nás v Brně a další v Austrálii. 23.10. 2011 v Sepangu spadl a po kontaktu s motocykly Valentina Rossiho a Colina Edwardse zemřel.
Jeho jméno nese už pár let okruh v Misanu. Marcův otec Paolo provozuje svůj tým v kategorii MOTO 3 pod názvem Sic 58 na Marcovu památku.
Nehody jako byla ta Marca Simoncelliho vždycky vyvolají vášně a emoce. Přes zjevnou tragičnost té situace to ale prostě k závodění bohužel patří. I když jsou bezpečnostní opatření stále lepší a lepší, takovým nehodám se nedá zabránit. Prostor závodní dráhy je omezený a zvlášť v prvních kolech je na tom omezeném prostoru těch rychlých jezdců moc. Pak stačí zlomek vteřiny a je zle. Přesto víkend co víkend stojí na startovních čarách po celé zeměkouli další a další závodníci a závodnice. Každý si o tom může myslet svoje.
Za sebe musím říct, že všem do jednoho fandím a držím palce. Jsem s nima jedné krve. Závodění je nádherná vášeň. Dá vám zažít neuvěřitelně intenzivní pocity,který vašemu žití dají úplně jiný dimenze. Zažil jsem to na vlastní kůži. I proto chodí víkend co víkend do hledišť závodních kruhů tisíce a tisíce diváků. Aby to napětí a vzrušení zažili naživo, ne jen filtrované televizí. Aby bylo u toho co nejblíž. To jsou nepřenosný emoce.
Vzpomínka na Marca Simoncelliho je i po těch letech pořád živá a bolavá. R.I.P., Marco!
Jaroslav Brzobohatý
Foto: archiv