Formule
Datum: 11.05.2022 Formule Autor: Standa Hylán
Formule 1 vítá na nové okruhy. Jsou v kalendáři vůbec potřeba?
Džidda a Miami. Dva nejnovější přírůstky v kalendáři mistrovství světa a zároveň dokonalé příklady toho, proč by se okruhům neměla schvalovat homologace jenom pár dní, nebo dokonce hodin, předtím, než na ně vyjedou vozy F1.
Není to vyloženě nová záležitost, například si stačí vzpomenout na to, v jakém stavu byl povrch při první GP Koreje před více než deseti lety. Tam to ale byl problém nevyzrálého asfaltu, který byl položen příliš pozdě, kdežto ty poslední dva případy jsou poněkud komplexnější a vypjatější. V podstatě okamžitě se začaly objevovat námitky nejen ohledně asfaltu, ale i bariér a vůbec celého profilu těchto tratí. Požadavky na změny do budoucna přicházely ze všech stran. Džidda už svůj druhý závod absolvovala, a i když se toho fakticky moc nezměnilo, tak alespoň nebyl až tak groteskní, jako ten první. FIA a F1 podobné připomínky vesměs smetávají ze stolu a dá se argumentovat i tím, že nejlepší piloti světa by měli být schopni závodit v jakýchkoli podmínkách. Zároveň se od nich ale neočekává, že by se při restartech měli prostě vypořádat s pár auty o kolo zpět a další jednoduché věci. To je ale jiná diskuze.
Otázkou je, jestli si to Formule 1 vlastně zaslouží. Údajně se o místo v kalendáři uchází kolem 30 lokalit, tak proč takové problémy vůbec vznikají. Nemělo by být v záloze pár dalších a lepších variant? Někteří fanoušci si možná ještě vzpomenou na doby, kdy pokud se některý okruh chtěl o závod F1 ucházet, potřeboval dokázat, že je pro pořádání velké ceny vhodný. To spočívalo v seznamu závodů, které zde úspěšně proběhly v minulosti a většinou k nim patřil i nemistrovský závod F1. Všechno se ale začalo měnit už v sedmdesátých letech a dnes je při výběru místa pro novou velkou cenu kladen větší důraz na kvalitu místních hotelů, než na konfiguraci samotné trati. A jakákoli zmínka o možnosti nemistrovských závodů je automaticky zabijákem každé konverzace na téma F1.
Ale možná by to tak nemuselo být. Celý argument stojí na tvrzení, že závod, ve kterém by se nerozdávaly body by nikdo nesledoval. Ale jsou i jiné casty, jak k takovému závodu přitáhnout pozornost. Například, první čtyři týmy v tabulce by musely nasadit tři vozy, kdežto ostatní by měli možnost nasadit jenom jeden. To by zaručovalo účast nejméně 18 vozů a možnost až 24. Věřím, že fanoušci i média by byli na možnost vidět, jak si to rozdávají tři Ferrari se třemi Red Bully, do čehož se jim pletou tři Mercedesy a tři McLareny, alespoň trochu zvědaví. Rezervní piloti by takovou příležitost určitě uvítali a týmy by měly možnost vyzkoušet nové komponenty, aniž by byly pod tlakem mistrovského víkendu. Mistovství světa by se dalo zastropovat někde kolem 18 velkých cen a každá sezona by mohla mít dalších 2-5 nemistrovských závodů, na základě předem dané rotace. Takový počin by bezpochyb vyžadoval rozsáhlou diskuzi ohledně rozpočtového stropu a podobně, ale pokud by byla vůle, cesta by se rozhodně dala najít. Ovšem, samozřejmě nejsem natolik naivní, abych si myslel, že v reálném světě by k něčemu takovému opravdu mohlo dojít.
Aleš Norský ilustrační foto: google.com