Za závody již jezdím hodně přes 40 let. Viděl jsem již několik kritických situací a nehod, tak
blízko střetu vozu s bariérou jsem ale ještě nikdy nebyl.
Na Autodromo Enzo e Dino Ferrari jsem dorazil v sobotu ráno a po „rozkoukání“ v paddocku
jsem si pro volný trénink vozů WEC vybral obě zatáčky Rivazza, tedy poslední dva zákruty
tratě. Vozy se právě rozjely a já ještě hledal správný motiv „zákulisí“. Zkoušel jsem táhnout
objektiv skrze Rivazzu 1 do Rivazzy 2, když to hodně blízko vedle mne bouchlo. Pak už jsem
jen viděl zlato-bílé auto klouzat podél betonové zdi, za kterou jsem stál. Měl jsem ho doslova
„na dosah ruky“. Zahalil mě oblak prachu kamínků a střepin vozu, plot mě ale ochránil.
Vlastně jsem jen stačil sledovat konec pouti vozu, když se předkem definitivně zavrtal do
starých pneumatik nějakých 15 metrů ode mne.
Byl to Brit Alex Lynn, který na hrbolu sešupu rovinky směrem Rivazzy ztratil kontrolu nad
svým Cadillacem, dvakrát v ostrém úhlu vrazil do zdi, za kterou jsem stál a pak zničil příď
vozu ve zmíněné bariéře. Na jeden den jsem byl „hvězdou paddocku“ – několik lidí vidělo při
nehodě můj bílý klobouk za zdí. Na otázku „zda jsem tu ránu pěkně nafotil?“ jsem ovšem
musel odpovědět že „ne, protože jsem jí jen slyšel“…
Tým Jota-Cadillac dal auto tak dobře dohromady, že se dokonce kvalifikovalo mezi
nejlepších 10, tedy pro odpolední „Hyperpole“. Nedělní závod dojeli s „dvanáctkou“ Norman
Nato, Will Stevens a bourající Alex Lynn na 10. pozici.
Text a foto: Roman Klemm
